Jak to vlastně začalo...

... a proč mimosa  (na netu mám nick mimosa)  

Začalo to přes kytky. Byla jsem se synem na výstavě Květiny našich prababiček, kde nás oba velmi zaujala jedna obzvláště zajímavá rostlinka. Když se jí člověk dotkne, okamžitě sklopí lístečky. Je to mimosa, a já se rozhodla, že jí prostě musím mít. V květinářství jsem nikde nepochodila, tak jsem se vrhla na internet. Tam to bylo o poznání lepší. Dostala jsem se tak na jeden diskuzní server, kde jsem hned téma mimosa probrala. Na tomto fóru mě zarazilo, že nejnavštěvovanějším klubem bylo vždy nějaké křížkové vyšívání. Kdo v této době ještě vyšívá? To bude asi nějaký fór. Po nějaké době mi to nedalo a jukla jsem tam. A to jsem teda koukala. Žádný fór, ale nádherné obrázky!! Vůbec jsem netušila, že jsou k dostání tak nádherné předlohy. Já se určitě nikdy takhle krásně vyšívat nenaučím... Ale nedalo mi to a zkusila jsem vzít jehlu také do ruky. Našla jsem si na internetu volnou předlohu - pierota - a ono to šlo! Byla jsem z toho nadšená jak malé dítě. Hned jsem začala samozřejmě z netu stahovat různé předlohy, abych je postupně zase vymazávala jako špatně čitelné. Sada je sada :-)

Jako hold kytičce, díky které jsem objevila vyšívání, jsem si s dovolením vzala její jméno, mimosa.

... a proč andělíček   (ikonka na netu)

V roce 2005 jsme měli na D1 autonehodu. V plné rychlosti do nás vrazil kamión a otočili jsme se na střechu. Jako první z bezvědomí jsem se probrala já a věděla jsem, že musíme okamžitě z auta pryč, než začne hořet. Ale syn se mi zezadu vůbec neozýval... Bylo to několik vteřin, které trvaly věčnost... Konečně nabyl vědomí a já si tak ulevila... Honem jsem vylezla ven, přičemž mi vůbec nevadilo, že pravou ruku mám plnou střepů a škváry, že ze mě crčí krev. Jenže manžel se nemohl vyprostit, tak jsem pro něj lezla nazpátek. Říkala jsem si, že takhle blbě mi přece nemůže umřít. Mezitím k našemu "autu" přiběhlo plno lidí na pomoc a chtěli kluka vytáhnout ven. Nešlo to, zasekl se mu pás a z auta se začalo kouřit. To už syn začal brečet, že nechce umřít... Někdo ale doběhl pro hasičák, někdo jiný pro nůž, aby klukovi přeřízl pás a už byl taky venku. Odnesli ho daleko od auta, kdosi mu přinesl jeho autíčko, které vylétlo na silnici. Všichni lidé, kteří kvůli nám zastavili a pomáhali nám, byli naprosto úžasní. Posbírali přejeté doklady i peníze a starali se o syna. Já byla s manželem, ten vypadal totiž nejhůř. Taky to vzal do nemocnice helikoptérou. Policisté byli výborní, akorát mě šokovali, že prý nechápou, jak jsme z toho vraku vůbec mohli vylézt živí . A když vám to řekne policajt z D1... Hasiči přijeli také brzo, a jak jsem se posléze dozvěděla od syna, jeden z nich přemluvil doktorku, aby syn jel do nemocnice kam my, přestože jeho sanitka byla z Havlíčkova Brodu, kde navíc v té době působil onen heparinový vrah... Tak jsme skončili všichni v jihlavské nemocnici, kde doktoři byli tak hodní, že nás dali společně se synem na jeden pokoj, přestože on měl být na dětském. Byli jsme sice pomlácení a potrhaní, ale živí! Druhý den, se spravenou a operovanou rukou jsem vytáhla z tašky vyšívání (samozřejmě cestovalo se mnou), a pokusila se o první křížek. Moc to teda nešlo, jsem pravák a teď jsem to musela zkusit levou, pravou akorát přidržovat vyšívku. Ale nakonec to šlo! Dost se mi ulevilo a povzbudilo mě to, doma jsem pak vyšila jeden celý obrázek levou rukou, což již dnes nechápu. Když člověk musí, tak jde všechno...

Všichni, policisté i lékaři, tvrdili, že máme anděly strážné, kteří při nás stáli. Nikdy jsem na anděly nevěřila, ale od té doby ano...

Všechny vás zvu na návštěvu vyšívacího klubu kde se shromažďují vyšívačky z Okouna.

Můj první obrázek

Našla jsem free předlohu a pustila se do toho. Kupodivu to šlo rychle, a to mě navnadilo. Rámovala jsem sama.

Rámečky nakupuji u Foto Škoda, kde mají veliký výběr. Nepoužívám sklo, výšivka tak lépe vynikne. A takhle pak doma dopadá:

Ložnice:

Kuchyň: